6. února 2017

Neúspěch...

          nějak mě nenapadá lepší téma, o kterém dnes psát. Nebo popravdě řečeno pár příjemnějších věcí, o které bych se tady ráda podělila, se mi v hlavě honí, ale v tomto depresivním čase se mi nechce psát pozitivně (a doufám, že je tomu tak jen dnes… :-) ). Přiznám ale hned na začátek – únor nemám moc ráda. Ne, že by mi nějak extrémně vadil, ale ze všech měsíců v roce ho vnímám právě nejvíc depresivně – zima a tma už trvá dlouho a jaro stále kdesi v nedohlednu, drží se každodenní únava z všedních aktivit a naopak slunečního svitu se nedostává… A dnes, když tady už definitivně slezl všechen sníh, prší a je všude mokro, špína a šeď, mě to stále vrací jen k depresivním myšlenkám. V tomto období se mi prostě problémy a nezdary zdají být větší, než ve skutečnosti jsou. Hůř se hází za hlavu nebo se na nich hledá něco pozitivního. To světlo je stále někde v nedohlednu…

          A tak se stalo, že mi v hlavě stále dokola začaly běhat neúspěchy poslední doby… Nemyslím tím ani tak moje neúspěchy, ale spíše že věci nešly, jak bych si představovala. Komplikovaly se, trvaly dlouho, přibývaly stále další a další věci k řešení nebo nenastaly výsledky, které by se mi zamlouvaly. A i přestože vím, že se to zase otočí (někdy se daří a někdy prostě ne), tak mě štve už samotné čekání na to, až se to zase otočí a začnou se věci dařit... V takových chvílích se držím jediné pozitivní myšlenky, která mě napadá, že neúspěchy se dějí, abychom si pak dokázali víc vážit úspěchů a především, abychom si těch pozitivních a krásných věcí, vůbec všimli (teď se mi akorát vybavila spojitost s letošní po několika letech bílou zimou – kam se podívám, tam mají letos všichni radost z takové obyčejnosti jako je sníh, i já :-) ). Kdyby se nám jen dařilo, tak bychom se mohli nechat unést myšlenkami někam do výšin a ztratit kontakt s realitou, vidět svět jen růžově… a ono asi není od věci nás občas vrátit zpátky na zem a nechat nás si uvědomovat své limity, které nám brání v rozletu, aby jednou ten pád nebyl katastrofální. Čím výš se prudce vzlétne, tím je prudší pád Když se ale stoupá postupně po schodech, tak je šance, že spadneme jen o pár schodů níž. Pokud nás to tedy nesemele úplně ze všech schodů dolů a ještě pořádně nepotluče… To už je na každém a na situaci, ale přitom pomalém stoupání alespoň máme čas přemýšlet, jestli tam opravdu chceme.


Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/446349013047145960/

          A možná o tom je i únor (alespoň pro mě). V lednu si zasněně plánuji, jak svůj život zlepším, na čem zapracuji a fantazíruji o úspěších…  a únor mě pak vrací do reality. Svou depresivní atmosférou mě nechává filosofovat i nad mými limity a problémy, přijmout je a pak hledat taková východiska a řešení, která jsou s nimi v souladu a neignorují je. 

          Anebo mě únor jen trénuje v trpělivosti…


          A jak vnímáte únor vy?    

2 komentáře:

  1. Pavli, jaký neúspěch? Všechno je přesně tak, jak má být. Co má jít rychle, jde rychle, co pomalu, na to je času dost...
    Únor vnímám jako bránu do jara, i když trochu umouněnou a leckdy projít jí, se mi zdá nekonečné.
    Tak vzhůru! Bez myšlenek na pád:-)
    Krásný večer
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za povzbudivý komentář :-) Nemyslela jsem vyloženě neúspěch, jen více menších komplikací, které si v únoru nějak víc beru... a tím, že je jaro ještě v nedohlednu a chmurné počasí za oknem, nějak hůře vidím to dobré.
      Občas to na mě tak padne a potřebuji se vypsat a nějak si to okecat :-)
      Je fakt, že únor je někdy tak nekonečný...
      Pěkný večer (a veselejší únor) i Vám, Pavlína.

      Vymazat