21. listopadu 2017

Líná listopadová odpoledne

          Abych pravdu řekla, listopadové víkendy trávívám raději v teple svého domova než lítáním někde po venku. Jelikož bývá po většinu tohoto pozdně podzimního měsíce venku spíše sychravo, mlhavo, chladno a navíc je to všechno ještě občas i doplněno smogem, tak mě to ven prostě netáhne. Kdyby záleželo jen na mne, trávila bych nejraději to listopadové čekání na adventní čas jen hezky zavřená v teple domova a to nepříjemně chladivé a větrné počasí pozorovala pouze zpoza okna. Taková líná listopadová odpoledne si umím krásně představit – upekla bych něco dobrého, vychutnala si to následně u toho mého šálku kávy :-), četla knížku, brouzdala po internetu a hledala inspiraci na pomalu se blížící vánoční čas, přemýšlela nad vánočním cukrovím a dekoracemi, listovala časopisy…

          Jenže… i když já bych si takový propršený víkend náramně užila, moje holky by už z něj tak odvázané určitě nebyly. Prostě listopad-nelistopad, sychravo-nesychravo… aktivní zábava musí být! Doma by sice vydržely (což o to), ale umím si taky docela živě představit, jak by pak vypadal jejich pokojíček v pondělí (navíc ještě po prodlouženém víkendu…). Jako většina dětí se i ty naše potřebují prostě každý den vyřádit a setřepat ze sebe všechnu přebytečnou energii, a to bez ohledu na počasí a moji línou náladu. A jen tak klidným hraním ony dvě spolu se evidentně nevyřádí… nebo vyřádí, ale to už pak není klidné hraní (jak už jsem párkrát zjistila…). Mám tudíž dvě možnosti – buď překonat svoji listopadovou lenost a jít s nimi někam ven i do toho nečasu a smířit se s tím, že po příchodu zpět budu prát zabahněné šusťáky, umývat zablácené boty a vytírat chodbu nebo v lepším případě s nimi alespoň zajít třeba někam na návštěvu nebo výstavu – což sice ve větším městě není (naštěstí) problém, ale mojí představě o líném odpoledni už to neodpovídá… Chci-li si aspoň část studeného listopadového víkendu užít v teplé atmosféře svého domova, musím přistoupit ke druhé možnosti – vymyslet jim nějakou aktivitu doma a to tak, abychom z toho něco měli všichni :-)


          V tomto ohledu je to nevlídné listopadové počasí ideální, protože těm domácím aktivitám dává takové zvláštně příjemně-útulné kouzlo. Venku je škaredě, šedivo, doma je hezky, útulno… Při takovém počasí za oknem má člověk kolikrát až nutkání si něco dobrého upéct pro zahřátí a taky pro tu vůni čerstvě upečeného moučníku, prostě pro ten pocit „tepla domova“… A i naši starší dceru nebylo třeba do pečení nějak zvlášť nutit, i když – popravdě řečeno – čokoládové muffiny u ní zaberou vždycky :-) Recept je to navíc jednoduchý, tak kromě odměřování a podávání přísad není vlastně ani moje asistence prakticky potřeba. Muffinky už zvládne skoro sama… Kromě pečení se dá ten listopadový volný čas využít ještě k jedné klidné aktivitě, kterou má většina dětí ráda – psaní Ježíškovi :-) Tudíž mezitím, co se nám muffinky pekly, holky kreslily dopis pro Ježíška...  Je sice pravda, že až tak líné odpoledne to pro mě sice nebylo, protože kromě asistence u pečení byla potřeba moje asistence i u vytváření dopisu Ježíškovi („aby přání byla jasně poznat“), ale aspoň jsem nemusela vytáhnout paty z domu a ještě jsem si k té kávě mohla zakousnout i čokoládové muffiny :-)



          Pro líná listopadová odpoledne udělají ale také dobrou službu i kreativní časopisy pro malé děti. Holky (tedy zatím spíše ta starší) se u nich zabaví, něco si vytvoří a snad si z času stráveného nad plněním úkolu odnesou i nějaký nový poznatek. U nás teď vede časopis Puntík – nevím, jestli je to nový časopis nebo je na trhu už delší dobu, my ho objevily teď. Holkám se líbí zajímavé nápady a mně zase vyhovuje kromě originality i tím, že je výroba her a různých cvičení snadno proveditelná (dokonce i z věcí, co máme většinou doma :-) ). A po čase věnovaném aktivitě s holkami se dá i hezky (a bez výčitek) vymluvit na to, že teď je zase potřeba mít chvíli i pro sebe... Dopřát si tak po všech těch předešlých aktivitám v kruhu rodinném alespoň chvilkovou iluzi líného listopadového odpoledne… 


7. listopadu 2017

Moje podzimní radosti

          Podzim… těší mě i (občas) štve zároveň. Moje oficiální verze je sice ta, v níž mám podzim pro jeho typické vlastnosti (viz dřívější článek tady :-) ) a především pro jeho barevnost ráda, nicméně musím připustit, že občas mě i pěkně štve… A nejvíce právě v období kolem dušiček, kdy už příroda pomalu ztrácí to své barevné kouzlo a všechno začíná být naopak takové mdlé, šedivé… k tomu se ještě přidá změna času a přivykání si na fakt, že tma nastává už v pozdějším odpoledni (s čímž má
problém hlavně naše starší dcera, která si to vykládá tak, že nestíháme a vracíme se proto občas domů až „v noci“) a ke všemu se opět u nás častými samozvanými návštěvníky stávají rýma a nejrůznější nemoci… A do pohádkového adventního času je ještě (celkem) daleko!

          A protože se tedy podzim akorát přehupuje do svého chmurnějšího období (a navíc mě v posledních dnech evidentně i „vyšší moc“ zkouší v mé trpělivosti… nicméně to s podzimem nesouvisí, pominu-li všechny ty vysypané květiny po vichřici), přišlo mi fajn se ohlídnout zpátky za tou hezčí částí tohoto ročního období a připomenout si to, co mě na podzimu těší. Takže tady jsou ty moje podzimní radosti:



  •  Dýně. Podzim bez dýní si už neumím představit, jsou všude – kam se člověk podívá, jsou dýně nejrůznějších tvarů (a obličejů…) :-) Její barvy se krásně s tímto ročním obdobím doplňují a její všestrannost navíc ještě podtrhuje tu postupnou přípravu na zimu a brzké stmívání se… Ať už je to zahřátím se u dobré smetanové dýňové polévky, zapálením svíčky uvnitř vyřezaného „obličejíku“ pro dokreslení požadované atmosféry nebo vyřezáním masek jen tak pro zábavu a zpestření propršených dní… Na podzim není dýní nikdy dost, a protože mi letos přišlo už poněkud nepraktické pro ně každou chvíli běhat do obchodu, zvažuji se jimi pro příští rok zásobit rovnou na zahradě… (semínka už usušená mám :-) )
  • Pouštění draka. I když se jedná o aktivitu tak typickou pro tento čas v roce, přijdou mi výpravy za pouštěním draka pokaždé jako vzácnost (na kterou se už tedy vypravujeme většinou celá rodina). Najít si totiž po začátku školkového roku volnou chvíli a ještě vychytat příhodný vítr a období bez nemocí je občas celkem kumšt… Na druhou stranu se nám alespoň pouštění draka hned jen tak nezevšední a holky se na běhání po kopci ještě stále dovedou pokaždé těšit…
  •  Procházky. V žádném jiném období mě procházení se venku nebaví tolik jako právě na podzim. Nejenže se člověk může kochat okolní barevnou přírodní scenerii, ale ještě si i cestou sbírá dekorace pro zútulnění svého domova (barevné lístečky, kaštany…). Navíc mi vždycky
    přišly tyto podzimní procházky takové klidnější, mírnější, prostě příjemnější…         A když jsou ještě zakončené teplým čajem a něčím dobrým na zub tak to nemá chybu!
  • Štrúdl. No, co k tomu dodat :-) Je rychlý, dobrý a pro podzimní chladnější čas typický… (a jako zakončení venkovní procházky chutná nejlíp)
  • Svíčky. Jakmile venku začne být víc chladivo a dříve se stmívat, začínám vytahovat svíčky  a vytvářet si doma jemnou útulnou atmosféru.  Je to docela fajn pocit být v teple domova, užívat si svitu svíček a přitom zpoza okna pozorovat, jak se venku vše pomalu připravuje na zimu.
  • Tlusté časopisy. Nevím proč, ale hodně společenských časopisů mívá na podzim své nejtlustší číslo v roce… alespoň je za těch deštivých a větrných odpolední a podvečerů si co číst a čím si listovat… A nám tak nějak samovolně už pár let tvoří tlustý časopis na stolku podzimní dekoraci :-)
  • A hračky! Ano, i to mi tvoří podzim… tedy od doby, co mám holky… nebo vlastně především tu mladší :-) V listopadu slaví naše mladší dcera narozeniny a tím pádem já většinu října trávím přemýšlením nad hračkami a prolézáním hračkářství. A hned po oné oslavě narozenin už zase
    pomalu začíná Ježíškova příprava, takže v prohledávání hračkářství a e-shopů s hračkami dále pokračuji... A že k podzimu hračky prostě patří, mi také mermomocí připomínají i nejrůznější katalogy hraček, které se nám už od října postupně objevují ve schránce…    
     
          Moc bych se nedivila, kdyby můj seznam podzimních radostí byl hodně podobný seznamu ostatních :-) Prakticky všechny body jsou v podstatě o zútulňování si bydlení a přípravě na zimu. Postupně totiž nastává čas, kdy budeme zase víc času trávit spíše doma než venku a tak si to většina z nás snaží doma zpříjemnit takovou tou vlídnější atmosférou... Abychom se z té zimy venku pokaždé těšili na návrat domů – do toho „svého“, co jsme si během podzimu vytvořili :-)

24. října 2017

Jak si zpříjemnit nestíhání…

          Uznávám, zní to divně. Ve dnech, kdy se toho sejde nějak víc a jen se „běhá“ od vyřizování jedné záležitosti ke druhé, není na pohodovější chvilky prostě čas. Ale i přestože to propojení šíleného pracovního tempa a všudypřítomného napětí ze stresu s příjemnějšími pocity zní absurdně, jde to… nebo alespoň částečně to jde. Když totiž člověk občas nestíhá a ví, že má toho tolik, že ještě pár dní (v lepším případě) se nezastaví, má – jako ve všem podobném – na výběr: buď se bude rochnit v sebelítosti a pár dní chodit jako zosobněné neštěstí nebo zamračený vztekloun anebo se se situací prostě smíří, spěch vezme na pár následujících dní jako součást života a bude se snažit si ten kvalt alespoň trochu zpříjemnit. A nebyla bych to já, abych si nevybrala tu druhou možnost :-)

          A to zpříjemnění ale myslím spíše na té vnitřní pocitové úrovni, nikoliv rady s organizací času a podobného uspořádání si svých záležitostí. Každý si stejně čas nakonec zorganizuje podle sebe a podle toho, kolik která věc času potřebuje – navíc, když se člověk snaží udělat věci rychleji, tak se zákonem schválnosti komplikují a času potřebují nakonec ještě víc… Kromě toho je to evidentně i hodně individuální, čímž teď reaguji především na radu, kterou jsem se nedávno dočetla v jednom článku. Podle jeho autorky si stačí v těch uspěchaných dnech nechat na domácnost jen 20 min denně, protože za tu dobu se dá stihnout rychle vysát, utřít stůl a umýt linku a umyvadlo! No… já díky tomu článku pochopila, proč někdy nestíhám – za 20 min vážně tohle všechno nezvládnu!

          Když mám tedy občas všech těch věcí, co se mají vyřídit, zařídit, vyřešit, nachystat, uklidit atd., nad hlavu a za sebou už i nějaký ten výbuch vzteku ze zoufalství (i upustit páru je někdy potřeba…), tak se s tou nově nastalou stresovou situací – ač nerada - začnu smiřovat. Ale taky zároveň vymýšlet, jak to udělat, abych to fyzicky i psychicky náročnější období nejen ve zdraví, ale i v relativní pohodě ustála.

I burčák dokáže pěkně zklidnit roztěkanou mysl :-)

Plně se soustředit jen na danou činnost
          Hodně záleží na tom, jak se ke všem těm činnostem a aktivitám, které prostě musíme, postavíme. Sice se dá od všeho „odpojit“ a jen skákat od jedné věci ke druhé a nějak to prostě přežít, jenže mám dojem, že to celou situaci spíše zhoršuje. Lepší je se naopak na ty činnosti plně soustředit. Ve většině případů jde stejně o aktivity, při kterých se ani nedá dělat nic moc jiného, takže by bylo škoda ty věci nedělat alespoň naplno. Při vaření přemýšlet, čím jídlo pro tentokrát (rychle) vylepšit – zkusit nové koření, bylinky nebo jiný způsob přípravy, k žehlení si dát skleničku (nebo dvě…) dobrého vína, při ranní cestě kamkoliv vdechovat čerstvý ranní vzduch a kochat se probouzející přírodou (nebo městem), při nákupu si koupit něco nového (nebo tabulku dobré čokolády) a po cestě zpátky si to vychutnat. A samozřejmě večer k dodělávání toho, co se nestihlo přes den, si zapálit vonné svíčky nebo aromalampu s příjemnou uklidňující vůní.

Najít si (nějak) svou chvilku
          I když se naprosto nestíhá, je dobré, najít si během dne alespoň pár minutek na jakoukoliv svoji oblíbenou činnost. Pro mě je to chvilka na klidné vypití si svého šálku kávy :-), pro jiného to může být šálek čaje nebo pomalé vychutnání si své oblíbené čokolády (nebo vychutnání si všeho dohromady!). Jde o to mít za den alespoň jednu takovou chvíli, u které se dá vypnout a dopřát si pocit, že se svět na moment zastavil. Popravdě málokdo sice dokáže na povel úplně vypnout, tudíž myšlenky se budou stále rozbíhat všemi směry, ale aspoň si člověk trochu odpočine. A hlavně jde také o to, že se na tu chvíli těšíme, protože přece – s  motivací jde všechno líp :-)

Nedělat nesmyslné věci
          Ve chvílích, kdy opravdu nevím, kam dřív skočit, neurovnávám už v dětském pokoji hračky zpět na své místo a pár dní prostě po nich všichni šlapeme :-) Ano, stálo mě to pár pokusů – omylů, než jsem si uvědomila, že je to opravdu ztráta času! Když jsem si totiž mezitím tím vším, co nutně „ještě musím…“, nějak našla čas a všechny hračky zase hezky a rychle naskládala zpět na svá místa… a za dvě hodiny to tam vypadalo stejně jako před mou snahou o pořádek (ne-li hůř…), tak mi toho zbytečného času a vynaložené energie bylo docela líto. Obecně to ale platí třeba i při chystání večeří a obědů – proč se mermomocí s něčím vyvařovat, když se to dá občas řešit i jednodušeji? Pro tyto chvíle je fajn mít něco zamraženo, příp. i ta občasná objednaná pizza je taky řešení a ještě si na ni všichni i většinou pochutnají :-)

Delegovat na ostatní
          Tento bod není jednoduchý, a to hned ze dvou důvodů. Jednak je nutné najít v okolí někoho, na koho se dá pár věcí hodit, aniž by se ale pod náporem nových povinností nesesypal ten dotyčný. A pak si člověk musí pořešit i sám v sobě ty nepříjemné pocity, že přidává práci někomu dalšímu, kdo má sám toho beztak hodně. Proto na tento krok dojde většinou až ve chvíli, kdy si přiznám, že bych momentálně potřebovala dělat tři věci zároveň… Na druhou stranu je lepší si říct o pomoc dřív, než dojde k výbuchu nervů a ostatní se stanou terčem nahromaděného hněvu. Většinou je pro ostatní výhodnější, když mohou spíše s něčím pomoci, než být místo toho účastníky dusné atmosféry…

Před spaním si něco přečíst
          Myslím, že většina z nás má problém se na povel zklidnit (já tedy určitě). Tím spíš, když se celý den někde běhá, něco dělá a obecně prostě spěchá… A když si pak večer člověk vystresovaně lehne do postele, tak by nejraději i rychle usnul. No… a to je zaručený způsob, jak další tři hodiny neusnout! Na to pomáhá se začít pomalu zklidňovat už před ulehnutím do postele a nejlepší je k tomu účelu právě četba. Mozek se začne soustředit na něco jiného, zklidní se a tím, že začneme přemítat nad čteným problémem nebo příběhem, se trochu odpojíme od toho uspěchaného dne. Stačí jen chvilka, jeden článek v časopise, jedna kapitola v knize…

A samozřejmě těšení se z maličkostí

          Z každé výrazně odškrtnuté věci, která už je vyřešená či hotová (aby bylo vidět, že náš kvalt má smysl), z té malé chvilky na kafe nebo z čehokoliv jiného oblíbeného… Z chvíle, kdy děti konečně usnou a na ty všechny po večeru dodělávané činnosti je aspoň ticho a klid. Z té objednané pizzy nebo z toho, jak se nám to s obědem tentokrát podařilo šikovně vyřešit :-) A především z víry v to, že se situace zase za pár dní uklidní... Protože nic netrvá věčně…   


10. října 2017

Moje cesta k udržitelné módě

          Na začátek rovnou přiznávám, že myšlenky tzv. hnutí pomalosti (Slow movement) mi byly vždycky poměrně blízké. Komu by se taky nelíbilo mít na dokončení své práce dostatek času, aby si ji mohl i užít a udělat co možná nejlépe, stavět kvalitu nad kvantitu, chovat se šetrněji ke svému okolí a světu obecně… a prostě si beze spěchu užívat života, že :-) Jenomže v dnešní době v naší společnosti (a ke všemu na rodičovské „dovolené“!) to zrovna moc dobře nejde. A ačkoli se mi pokaždé myšlenky pomalého hnutí krásně čtou a ještě lépe se mi představují, tak jsem se za praktikující vyznavačku tohoto hnutí nikdy nepovažovala. V poslední době jsem však poměrně často narážela na pojem udržitelná móda (slow fashion), která je v podstatě jedním ze směrů pomalého hnutí, a jejíž idea mě docela zaujala. Netušila jsem ale, že se k tomuto trendu taky brzy (zčásti) přidám…

          Můj postupný přerod od konzumu k udržitelnosti (v rámci mého šatníku) začal poměrně jednoduše – neměla jsem co na sebe a ještě horší bylo, že jsem si ani nebyla schopná v běžných obchodech něco vybrat! Pokaždé, když jsem akutně potřebovala doplnit ten svůj (občas už retro) šatník, jsem se ve stavu zoufalství prohrabávala těmi tisíci stejnými (nebo přinejmenším podobnými) nekvalitními kusy oblečení a po večerech se prokousávala e-shopy s módou, a stejně jsem nebyla schopná (ani ochotná) si něco z té stále se opakující nabídky koupit. Měla jsem jen tři (asi nesplnitelné) požadavky:
  • Kvalitní materiál – tzn. 100% bavlna (nebo alespoň z 90/92% bavlna), případně len a podobné přírodní materiály. Oblečení z viskózy, polyesteru neuznávám, je nepohodlné a neumím si představit, že v tom někdo vydrží i několik hodin…
  • Normální, postavě lichotící, střih – resp. mající nějaký tvar. Přišlo mi (a stále přijde) celkem nesmyslné utrácet za oblečení, u kterého někdo patrně jen sešil dva kusy látek dohromady. V paměti mám ještě tu nedávnou módní vlnu beztvarých triček sahajících lehce pod pas – kromě toho, že jsem tento módní styl nějak nepochopila, se mi zdál bez nápadu… a marnotratný :-)
  • Líbivý vzor – já sice chápu, že nejsme všichni stejní a každému se líbí něco jiného, ale mám dojem, že módní řetězce to stále ještě nechápou. Jinak si neumím vysvětlit, proč je u většiny módních značek k dostání více méně to samé (max. „v bleděmodrém“…).

Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/23362491798787476/
          Když si pak člověk v těch chvílích deziluze z běžné nabídky v módních obchodních řetězcích uvědomí navíc i ten sociální aspekt procesu její výroby (mj. ty otřesné pracovní podmínky a zneužívání pracovní síly), přejde ho navíc i chuť dál pátrat a něco si na sílu kupovat. A začne hledat alternativy…

         A protože se o udržitelné (= pomalé) módě toho v poslední době napsalo poměrně hodně, nebylo těžké na alternativu k běžných oděvním značkám rychle natrefit :-) Když to stručně shrnu, udržitelná móda je vlastně opakem tzv. módy rychlé (fast fashion), která je běžně dostupná v obchodech a vyznačuje se většinou velkým množstvím zboží a navíc nízké kvality, mizernými pracovními podmínkami při jeho vzniku a obecně spíše právě kvantitou nad kvalitou. Kdežto udržitelná móda je naopak o kvalitě, šetrnosti k přírodě a o fair trade obecně, o rozmanitosti. Také se mi na ni líbí, že podporuje i malé výrobce a potažmo autorskou tvorbu (…a kupodivu není občas ani o moc dražší :-) ).

        Mě osobně vznik i tohoto směru v rámci pomalého hnutí těší ještě z jednoho důvodu. Je dobře, že se konečně nad tím, co si každý den oblékáme, začíná přemýšlet komplexněji. Stále hodně lidí nad řešením oblečení mávne jen rukou s tím, že to „přece není důležité“… Jenže podle mě to, v čem trávíme den, důležité je. Nejenže dává druhým informaci o tom, jací zhruba jsme a jakési vodítko, jak s námi asi jednat, ale také ovlivňuje naši náladu, pohodu… Když nám oblečení nesedí nebo se nám nelíbí, nebudeme se v něm prostě cítit dobře a bude to částečně působit i na naše psychické rozpoložení. A kromě toho, máme-li se v oblečení cítit spokojeně a pohodlně, měla by být i jeho výroba férová a pro jeho tvůrce naplňující…


          
          (A kde se dá u nás sehnat? V dnešní době je už možné najít poměrně dost e-shopů s udržitelnou módou, ale také i jednotlivých tvůrců. Z e-shopů jsou známé např. Biošatník, Férová móda, Etik Butik, ale narazila jsem už i na několik lokálních tvůrců, jejichž tvorba mi je svým stylem blízká. A momentálně projíždím Fler…)

26. září 2017

Peripetie se zájmovými kroužky

          Září se mi vždycky pojí s několika pro něj typickými charakteristikami, které tento měsíc v roce dělají poměrně příjemným. Přednostně je to (kromě burčáku :-) ) nejen změna denního fungování (na letní volnost nedám sice dopustit, ale velmi těžko se člověk donutí během těch slunečných dní k nějaké pořádnější systematičtější práci), ale také postupný příchod podzimu s jeho proměňující se barevností, babí léto, nákupy (teplejšího) oblečení, hledání kaštanů, procházky v opadaném listí a zakončené teplým čajem… A od září letošního se mi vybaví navíc i dětské kroužky! Jen si ještě stále nejsem jistá, jestli to bude jen s pozitivní konotací…
 
          Letos jsme s manželem usoudili, že u naší starší dcery začneme se začátkem nového školkového roku už i s nějakým tím kroužkem, aby si dál rozšířila své obzory a případně rozvíjela i své talenty :-) Nicméně… ve chvíli, kdy jsme se pro začátek se zájmovými kroužky rozhodli, jsem ještě netušila, co mě bude následující měsíc čekat za martyrium…

          Na začátku všeho byla moje ideální představa, která vycházela z mé dosavadní zkušenosti z docházky do kroužku pro batolata, kam jsem postupně chodila s oběma holkama (s tou mladší dosud). Kroužek byl vždy vybrán poměrně rychle, neboť nejenže jejich nabídka není tak pestrá, ale navíc jsou si i všechny více méně podobné (všestranné). Rozhodujícím faktorem tak byla především rychlá a nekomplikovaná dostupnost. Kroužek jsme si pokaždé obě s dcerou užily, zpestřil nám dopoledne, dcera se vyblbla, unavila, a pokud se mi ji podařilo udržet vzhůru cestou zpátky, tak potom i odpoledne pěkně spinkala :-) A já měla na celé té akci ráda i ty zpáteční cesty – místo tramvaje jsem to brala pěšky vedlejšími uličkami a zatímco dcera (většinou) v klidu odpočívala v golfáči, já si užívala tu atmosféru přicházejícího podzimu (Vánoc, jara atd.), nechala volně běžet myšlenky a jen tak pozorovala okolí… A tak ve mně postupně tyto kroužky pro batolata (s tím vším okolo) navodily vcelku pozitivní vztah k dětským kroužkům.

Zdroj:
https://cz.pinterest.com/pin/

452752568775303863/
          S podobným nadšením jsem se tedy jala hledat nějaký ten kroužek pro naši starší dceru, aby si příjemnou atmosférou zpestřila i jedno odpoledne v týdnu. Při výběru jsem měla pouze podmínku na blízkost k domovu, protože mě poměrně dost děsila (a stále děsí) představa, že bychom se vrátily domů až večer, unavené, a dcera ještě naštvaná, že si nestihla ani v pokojíčku pohrát. Kromě toho jsem stále měla tu představu příjemně stráveného odpoledne (a ne jen odškrtnuté splněné povinnosti). Jenže se ukázalo, že ve velkém městě je jen jedna podmínka při výběru zájmového kroužku značně nedostačující… Vyberte si jen jeden kroužek z těch stovek nabídek - kroužek sportovní, intelektuální, technický nebo snad přírodní? Spíše pro zábavu nebo vážněji pojatý s možností dalšího růstu? Nebo si prostě jen vybrat z nabídky (i když značně omezené) ve školce? A pokud se Vám dítě jeví ještě jako všestranné, tak si z té nabídky vyberte jen jeden! A do toho se ještě zmiňte svým známým, že hledáte zájmový kroužek, a hned dostanete několik dalších tipů včetně informací, kam přihlásí své děti, jež jsou s těmi vašimi dobrými kamarády…

          Poté, co jsem se v tom asi dva týdny různě plácala a špekulovala, se to vyřešilo (jako většinou) samo :-) Dcera měla poměrně brzy jasno v tom, že by chtěla kroužek sportovní (i když v jejím věku ještě nemá věcnou představu o dalších jinak zaměřených kroužcích) a, když její „nejlepší kámoška“ byla do jednoho takového přihlášena, bylo to už bez debat… Nicméně nám ta široká nabídka zájmových aktivit nedala spát a nakonec jsme dceru přihlásili i do jednoho umělečtěji zaměřeného, aby si ho taky vyzkoušela…

          A jak to nakonec dopadlo s tou mou představou příjemně strávených odpolední? Nevalně. Sportovní kroužek má dcera v době, kdy nemám hlídání pro naši dceru mladší. Tudíž zatímco se bude naše starší dcera učit sportovat, se budu zase já učit brát sportovně to, že na ni budu někde venku (i v zimě) čekat s batoletem v jeho právě vrcholícím období vzdoru… (nenajdu-li poblíž nějakou kavárnu s dětským koutkem a silným kafem…) A ten kroužek umělečtěji zaměřený? Jeho první hodina odpadla pro malou účast… nutno podotknout, že nám to bylo sděleno až před vchodovými dveřmi. Alespoň si dcera mohla chvilku pohrát s ostatními dětmi, než jsme se tedy „ s nepořízenou“ zase odebraly zpátky domů…
    
          Pohodové a uvolňující chvilky pro rodiče asi budou patřit jen těm batolecím kroužkům… Měla bych si je tedy ještě užít, než dceři to batolecí období skončí... A pak se mi teprve ukáže, s jakou konotací se mi zájmové kroužky budou v tom září pojit :-)   

28. srpna 2017

Poloostrov Kamenjak (Istrie)

          Pokaždé, když vyjíždíme na naši tradiční dovolenou k moři, si plánujeme jak – kromě pobytu na pláži (od té doby, co cestujeme i s našimi dcerami, jsme na odpočinek a opalování se rezignovali) – navštívíme i pár zajímavých míst v okolí. Válení se (= nyní onen pobyt) u moře máme sice moc rádi, ale potřebujeme ho občas proložit i nějakým výletem. Jednak kvůli změně (abychom se nezačali po pár takových „válecích se“ dní nudit), ale hlavně čistě proto, že rádi cestujeme, navštěvujeme města, památky, nejrůznější vyhlídky a především nás baví výlety do klidné přímořské krajiny žijící si ještě svým poklidným tempem… A samozřejmě – čím víc zeleně a míň civilizace, tím líp…

          A zjistili jsme, že i na Istrii (dál jsme si letos ještě s našimi holkami netroufli), se takové čistě přírodní, člověkem zatím skoro nedotčené místo nachází. Je sice fakt, že o rozjímajícím tichu se tady moc mluvit nedá, protože v turisticky hojně navštěvovaném Chorvatsku, jsou turisté zkrátka všude… nicméně i přesto má tady člověk k odpočinutí si od rušné civilizace ve volné přírodě přeci jen blíž.



          Poloostrov Kamenjak se nachází na nejjižnějším cípu Istrijského poloostrova a jedná se vlastně o chráněnou krajinnou oblast. Není zde žádná výstavba, jen středomořská krajina, prašné cesty, zátoky, pláže a moře… Autům je sem vjezd sice povolen, avšak za poplatek. Chodci a kola mají vstup zdarma. Poloostrovem se táhne několik prašných neasfaltovaných cestiček a je jen na návštěvnících, kterou se rozhodnou jet/jít. Podle nálady se může člověk vydat na některou z mnoha menších pláží, na vyhlídku, na naučnou stezku po stopách dinosaurů nebo obdivovat podmořské jeskyně, případně s malými dětmi do zookoutku… anebo si prostě jen tak chodit a kochat se přímořskou krajinou a výhledy na otevřené moře.

          A já jsem tady našla to, co na dovolených 
nejraději vyhledávám (a nevěřila jsem, že je to možné i v masivně navštěvovaném Chorvatsku) – odpočinek od rušné civilizace (no… když si odmyslím všechna ta auta). Je zvláštní, jak stačí ujet pár kilometrů od přeplněných turistických letovisek a naskytne se člověku jiný svět. Místo asfaltu a betonu jsou v něm jen zaprášené cestičky, nejsou tady žádné budovy, obchody ani restaurace, ale místo toho je tady plno pláží ještě nezasažených návaly turistů a s krásně průzračnou vodou, meditativní výhledy na nekonečnou mořskou hladinu a keře, stromy a rostliny volně si rostoucí, kde je jim libo... Kromě uklidňujících vycházek kolem pobřeží nebo opalování se v klidu a relativním tichu na pláži (nejsou-li zrovna poblíž naše holky…), lákají k odpočinku i stinná místečka pod olivovníky (a pro úplnost dodávám, že poloostrov je vyhledáván i pro skvělé podmínky pro windsurfing – nicméně tato oblast sportu se mně netýká :-)).
    
          My, protože jsme ještě netušili, jaké všechny možnosti poloostrov nabízí, jsme na něm strávili jen půlden. Bohužel jsme si výlet nechali až na volný den ke konci dovolené a navíc jsme jeli i nedostatečně vybaveni (plavkami a dalšími koupacími proprietami…). Ale umím si představit, že bychom tady trávili i několik dní naší dovolené - chodili bychom se koupat pokaždé na jinou pláž, procházeli se bujně rostoucí vegetací s krásnými výhledy na okolní ostrůvky, meditovali v olivových hájích nebo si jen tak poseděli v baru… 
           
          Nicméně i ten půlden stačil na kratší odpočinek od všudypřítomných turistů a civilizace obecně, nadýchání se svěžího mořského vzduchu a rozšíření mé sbírky o další fotky nádherných krajinek s mořem a zelení :-) A i adrenalin jsem si užila… Ty prašné cestičky jsou totiž natolik přírodní a úzké, že je občas o nervy se vyhnout s protijedoucím autem a neodřít si přitom lak na autě o zaprášené větvičky keřů čnících do cesty. Anebo, když se vydáte po jedné takové úzké uličce někam… nevíte kam… a hlavně nevíte, jestli se budete moct na jejím konci s autem otočit nebo to budete muset celé zpět vycouvat.

          Ale o tom tyto výlety do nedotčené přírody mimo zásah civilizace jsou – člověk se soustředí jen na přítomný okamžik a na to, co mu příroda ukazuje a říká…




4. srpna 2017

I „dovolená“ s malými dětmi se dá užít

          Jen je třeba na ni od počátku nepohlížet jako na dovolenou… a především od ní neočekávat odpočinek a dobití fyzických (a někdy i mentálních sil), protože to se opravdu konat nebude. A úplně nejlepší je, když se ten delší pobyt mimo domov (= mimo komfortní zónu) ani nenazývá tím zavádějícím slovem dovolená, ale prostě jen cestováním… cestováním s malými dětmi.

          Možná i z toho nepochopení, o čem vlastně „dovolená“ s malými dětmi je, se občas klubou negativní názory na přítomnost malých dětí na dovolených. Podle těchto negativistů si prý nikdo z členů rodiny takovou dovolenou neužije, rodiče si neodpočinou, pořád jen za dětmi lítají, musí je stále hlídat a vystresovaně po nich ječí… Jenomže o odpočinku rodičů „dovolená“ s malými dětmi ale přece není. Samozřejmě, že si s malými dětmi neodpočinu (na dovolené ani doma), nervy mám občas opravdu na pochodu (stejně tak doma) a stále na ně dohlížet taky musím (to ale i kdekoliv jinde). Tudíž je jasné, že dobíjecí odpočinek se nebude konat ani doma ani v cizině :-) Na cestování s dětmi si užívám úplně jiné věci, které mě dobíjí spíše po jakési té psychické stránce, a kvůli kterým bych se toho nechtěla vzdát… Na společném cestování si totiž užívám především to, jak jsou holky šťastné, usměvavé, jak si vesele kopou v moři a hází po sobě písek (no… v případě kamenité pláže by to až tak veselé nebylo…), jak se vždycky těší na další den, jak je všechno okolo zajímá, jak sbírají zážitky a každý večer jsou nabité novými dojmy… A pro mě je navíc dobíjející už samo o sobě vědomí toho, že jsme celý ten přesun (tam a zpátky) všichni ve fyzickém a relativně i mentálním zdraví zvládli, že jsme všichni bohatší o nové zážitky a zkušenosti a taky, že jsme zvládli být všichni delší čas spolu (a „nepozabíjet se“).



          Uznávám však, že pro mě dovolená s malými dětmi není až takovým strašákem, protože mám cestování ráda především kvůli poznávání nových míst a odpoutání se od každodenní reality. Fyzický odpočinek pro mě není až tak důležitý, tudíž jím kvalitu dovolené neměřím :-) A jelikož občas zkouším myslet i pragmaticky (obzvláště co se týče užití si cestování), tak jsem si vytvořila pár pravidel, podle kterých vybírám lokalitu pro naši „dovolenou“, abych si i já na tom cestování užila to svoje oblíbené.
Dobré tedy je, když:
  •          v místě dovolené není moc památek a přírodních krás k vidění. Rada sice od člověka, co rád cestuje, málo očekávatelná, avšak neplodí zklamání… Je jasné, že s malými dětmi se toho moc nestihne a mne by bylo hodně líto, kdybych něco zajímavého nestihla vidět nebo navštívit. Lepší je vybrat takové místo, kde se v okolí nabízí možnost spíše jen pro jeden dva výlety. A když se to ještě tváří, že by mohly zaujmout i ty malé společníky, je vybráno…
  •          dovolená je delší než týden. Za týden se totiž nic nestihne (za týden bychom toho moc nestihli ani bez holek) a po jednom týdnu se snad ani nechce nikomu domů. Kromě toho, s dětmi jde všechno pomalu – pár dní trvá, než se jim usadí nějaký režim dne, než si zvyknou na novou situaci, na nové okolí… a pokud se má stihnout i nějaký ten výlet, tak při pobytu na jeden týden by z toho byly akorát tak rozčarované a dovolená by se změnila opravdu ve stres pro všechny. Nám se osvědčily dva týdny, protože za tu dobu si všichni dokážeme užít moře, jakž takž poznat městečko a okolí, zvládnout v klidu pár výletů a dostatečně se odpoutat od každodenního života doma… A navíc po nepřetržitých dvou týdnech v malém bytě s dvěma malými dětmi se už člověk domů celkem i těší :-)
  •                přímo v místě pobytu je (jakákoli) zábava pro děti. Hodí se nejen jako pojistka, kdyby se nedalo kvůli počasí nebo čemukoli jinému koupat, ale i jako odměna za klidný průběh výletu (ať už na důležitou památku nebo jen do obchodu…). A taky… copak se dá jet s malými dětmi někam, kde nejsou v okolí skluzavky, trampolíny a prolézačky? S těmi našimi rozhodně ne...
A kromě těchto kritérií, které se hodí si pohlídat ještě před výběrem dovolené, jsem si už za jejího chodu (někdy metodou pokus-omyl) vytvořila ještě pár vlastních pravidel pro její „pohodovější“ průběh. Pragmaticky čistě proto, aby se alespoň nějak daly skloubit požadavky holek na příjemně strávenou dovolenou s těmi mými. Nakonec se mi ukázalo jako důležité následující:

  •                trvat na svém volném čase. Někdo tu potřebu nemá, ale já prostě potřebuji přes den na chvíli vypnout a odpojit se od toho být neustále ve střehu… tím spíše na „dovolené“. Naštěstí naše mladší ještě potřebuje po-obědního šlofíka, tudíž naše starší byla v té době odkázána na to, si hrát sama s čímkoli kromě mne, protože já měla svůj čas na šálek kávy… A kupodivu to dcera respektovala, asi jsem vypadala opravdu neoblomně :-)
  •         na výlety se vyzbrojit sladkostmi nebo drobnými hračkami. Protože když si člověk chce tu starodávnou památku opravdu hodně prohlídnout a děti by se viděly raději už na tom hřišti vedle té památky, nezbývá, než je prostě nějak účinně zaměstnat. Pojídání něčeho dobrého nebo vytáhnutí dávno zapomenuté (či nové) hračky se celkem osvědčovalo.
  •             respektovat denní rytmus holek. Děti si svůj rytmus drží prostě i na dovolené a zkuste jim ho nabourat! Pak můžete z pláže utíkat se šíleně řvoucím dítětem, protože se mu chce děsně spát, ale na té pláži prostě kvůli plno podnětům usnout nemůže…
  •             volit kavárny a restaurace s dětským koutkem. K tomu snad není co dodat :-)
  •             ignorovat ostatní, když dítě ječí. Zvláštní je, že především (někteří) turisti mají tendenci sjet rodiče řvoucího dítěte pohledem, zatímco místní obyvatelé to prostě neřeší anebo se naopak snaží ječící dítě rozveselit. Nicméně jsem si zvykla se tím nezabývat, protože těch turistů se ta zvýšená hladina hluku týká jen pár minut… A kromě toho, malé děti prostě už ze své podstaty občas křičí, tak proč se kvůli tomu izolovat od lidí…
  •             večerní posezení u vína (nebo čehokoli alkoholického). Ostatně, kdy taky jindy než na dovolené je lepší příležitost zakončit každý den příjemným poklábosením u sklenky místního dobrého vína? (A někdy je to i potřeba pro setřepání některého ze šílenějších dnů…)
  •             užít si i poslední den. Prý si tvoříme pozitivní nebo negativní vzpomínku na určitou událost i podle toho, jak celá skončila. A tak už z toho důvodu bylo fajn si i na poslední den dovolené naplánovat něco pěkného a neprožít ho jen ve stresu z balení.
         
          Tento seznam byl nakonec jakýmsi kompromisem mezi tím, co bylo důležité pro mě (a manžela) a tím, co naopak pro holky, abychom si dokázali „dovolenou“ všichni užít a po celou její dobu smysluplně fungovat :-) A i když to někdy (dost) skřípalo a nervy na pochodu jsme měli občas komplet všichni, většinou ta pravidla fungovala a dovolenou jsme si snad užili. Alespoň já tedy určitě, protože – právě i díky holkám – jsem se na chvíli dokonale odpojila od reality tady doma. Ono taky, když se člověk soustředí kromě svého přivykání si na nové prostření ještě na přivykání holek a jejich zážitky a neustálé požadavky, tak si na každodenní rutinu doma ani nevzpomene. A na nějaký internet nebo všednodenní problémy už vůbec ne… Prostě se řeší jiné věci v jiném prostředí. A to vypadnutí ze zajetých kolejí mám na cestování právě ráda. A když se cestuje ještě s malými dětmi, tak to napojení se na úplně jinou vlnu je zaručené :-)


          A i nějaká ta památka a pár výletů za krásami přírody se zvládlo. Tak, co víc si může člověk od cestování s malými dětmi přát, že...